Bokashi druhé kolo

Pasterační teplotu?

Teplota nedosušené hmoty s 20ti%ty vody, může vystoupit tak vysko, že dojde k samovznícení. Teď bych chtěl vědět, z jakých příčin dojde k samovznícení suchého briketového mouru. Děkuji za vysvětlující odpovědi.

           Ambrož

To se asi zeptejte odborníků, třeba z Masarykovy univerzity:

Na proces samovznícení uhlí a uhlí obsahujících hornin není jednotný názor, nejrozšířenější je teorie "samovolného okysličení". I přes rozsáhlé výzkumy není doposud přesný mechanismus samovznícení znám.         Náchylnost uhlí k oxidaci za nízkých teplot (okolo 20°C) je podmíněna jeho petrografickým složením, stupněm prouhelnění a množstvím celkové vlhkosti. Laboratorní výzkumy prokázaly, že vzrůstající zastoupení macerálové skupiny vitrinitu usnadňuje samovznícení, zatímco velké množství macerálové skupiny inertitu se projevuje jako inhibitor samovznícení. Uhlí s vysokým stupněm prouhelnění je proto odolné oxidaci za nízkých teplot a v krátkém čase, tedy samovznícení.
Samotná oxidace uhlí je v mnoha případech spojena a urychlena za přístupu atmosférického kyslíku rozkladem sulfidů (převážně pyritu).

Zdroj

To co jste postnul, jsem si přečetl už dříve. Hledal jsem vysvětlení něčeho jiného, než je halda, její prouhlení a exotermické reakce. Tím odpovídáte na něco, co tazatele nezajímá a ani se na to o čem píšete neptá. Tazatele zajímá briketový mour a podmínky jeho samovznícení, případně co dělat, aby to nezahořelo.

Podle mě suchý mour (nezvlhlý a nezapařený) by se sám vznítit neměl. Jestli se to stává, nevím. Pokud to víte vy, napište.

Podle hasičů jsou brikety a zejména zvlhlý briketový prach nejnáchylnější k samovznícení. Vůbec se jeho skladování nedoporučuje (týká se i briketových třísek a zlomků). Nejméně je náchylný antracit a koks.

Kdybych to věděl tak se neptám! Mimmo poskytl něco, což mne ale plně neuspokojuje. Při každé manipulaci dochází k lámání, drolkům a vzniku prachové sekce. To co říkají hasiči je čirý nesmysl, to by se s briketami, muselo zacházet bílých rukavičkách a nikdy by nemohly být uložené v uhelně, anebo by se nesměly pro jejich jistou nebezpečnost vyrábět a když už se vyrábějí, tak by výrobce měl dodat i přesný návod ke skladování.

Českou vyhlášku, která stanoví požadavky na skladování uhlí, neznám. Na Slovensku to je Vyhláška č. 258/2007 Z. z. Pokud se ptáte na důvod, nejsme ti nejkompetentnější. Ale z diskuse plyne, že čím je v palivu méně uhlíku a větší povrch (drť), tak za vlhka je možné mikrobiální napadení (zapaření) vyšší. Únik prchavých látek a tvorba peroxidů jsou prokázány. Takže bez větrání je u vlhkého mouru z méně kvalitního uhlí vyšší riziko.

Samovznícení - kompost

Nechci tady zase ostatní nudit chemií a biochemií. Zvláště ty, co to studovali/y. Musíme si však zodpovědět na otázku jak se z cca 70°C dostaneme na 250°C. Mikroorganismy i enzymy jsou přeci zničeny. A oxidace uhlíku vzduchem při atm. tlaku a 70°C bez nějakého superkatalyzátoru evidentně nefunguje. I dieslový filtr s platinovým katalyzátorem potřebuje vyšší teplotu.
Tak, jak to je? Buněčné enzymy a enzymy mikroorganismů umožňují ještě za živa při obranných reakcích vznik extrémních oxidovadel (peroxidy a superoxidy). Jmenujme např. enzym NADPH oxidázu. Protože dochází současně i k uvolňování hořlavých par (alkoholů, acetonu, bioetherů atd.) tak to by v tom byl čert, aby se to neohřálo nebo aby to občas neblaflo. Nechci spekulovat, kolik superoxidů vyprodukují buněčné enzymy a kolik bakterie. To bychom zase mohli být ve při.

Samovznícení - uhelný prach

I při skladování uhlí vznikají různé peroxidy, uvolňují se těkavé látky a může dojít k ohřívání. Zvláště při určité vlhkosti, přítomnosti katalyzátorů (katalyzuje dokonce i feritová škvára, cihlová drť a některé jíly) a při nedostatečném větrání. Úplně suché ani úplně mokré uhlí se samo nevznítí. Skladování uhlí je dost přesně popsáno a stanovené postupy by se měly dodržovat. Následky zahoření bývají horší než u kompostu.

Pasterační teplotu?

Pro 134 79: Ano, pasterační. Nebo pasterizační. Obojí je správně.

Pasterace (nebo také pasterizace)[1] je jednou z metod konzervace potravin, kterou vyvinul v polovině 19. století francouzský vědec Louis Pasteur. Původně byla pasterace vyvinuta na objednávku francouzského válečného loďstva pro zamezení octovatění vína. Brzy se rychle ujala i u dalších komodit.
(Wikipedie)