Povidla(CTRL+C,CTRL+V,(zdroj-net,účel:edukace populace)
Sdělovací prostředky nelžou. Švestek se letos opravdu urodilo. Pro majitele jedné hýčkané, před šarkou úzkostlivě střežené švestičky jistě zpráva velmi radostná. Pro opečovatele starého sadu s tolika stromy, že jejich přesný počet nezkoumají – jednoduše modrá pohroma. Ale při pohledu na ty nádherně ojíněné modré šišky se prostě kdesi v hloubi duše probudí hromadivý a křečkovací pud i v někom tak rozmazleném přemírou ovoce, jako jsem já. No řekněte, dokázali byste tam tohle nechat?
Trhání je ovšem jenom začátek a když se navíc v člověku probudí chamtivost, jsou pak následky o to těžší. Váhala jsem tedy, co s tou modrou hromadou. Sníst se něco takového prostě nedá. Sušit? – není kde. Kvasit? – to už vůbec není kde. Kompoty? – ty nejen objem úrody neredukují, ale naopak ho ještě protivně namnoží a kdo to má kam dávat, špajz je mrňavý. Zbývala povidla. Moje dětská noční můra – obrovský hrnec, obrovské mnohahodinové míchání a nakonec obrovské drhnutí připálenin. Na to jsem si prostě netroufla – s postupujícím věkem nesmírně lenivím.
Tak jsem se rozhodla zkusit recept své teplické babičky, kterému jsem dosud pranic nedůvěřovala, jsouc vychována v přesvědčení, že bez práce nejsou koláče, zejména ne ty povidlové. Ale když je vstupního materiálu přebytek, zkusit se to může – vyhodit se to dá vždycky, že. O to větší byl můj úžas, že to opravdu bezchybně funguje! A jak tedy na to?
Švestky vypeckujeme a nasypeme do pekáče s nekovovým povrchem (může být smalt, sklo, to je jedno).
Klidně můžeme pořádně pěchovat a přeplnit pekáč až do kopce, kopec se postupně speče a padne do údolí. Přidáme špetku soli, koření podle chuti (skořice, badyán, citronová kůra). Podlijeme asi deckou obyčejného octa kvasného lihového a strčíme do trouby vyhřáté na 170 stupňů. A dále si toho nejen nemusíme, ale přímo NESMÍME! všímat. Pouze v případě paniky, že povrchová vrstva švestek ohoří, je můžeme zlehka lžící zanořit dospod, ale rozhodně ne dříve než po hodině pečení. Celkový čas, který potřebuje pekáč strávit v troubě, je kolem pěti hodin. Ale bez problémů lze dělat libovolné přestávky a péci třeba první den dvě hodinky, další den hodinku a za dva dny dopéct. Což je i můj případ – každý večer po návratu z práce dát povidlům zahřívací hodinku.
Výsledek stojí zato – především naprosto nepřipálený pekáč! A jako vedlejší produkt dokonale hustá, tmavá povidla, vonící po švestkách a zkaramelizovaném vlastním přirozeném cukru. Ta už stačí nandat do skleniček, na povrchu zakápnout rumem, případně otřít zapatlaný okraj sklenice ubrouskem navlhčeným rumem, zavřít vyvařeným suchým víčkem, otočit na pár minut víčkem dolů a pak opět do normální polohy. A uskladnit. Na zimu, samozřejmě – přece to všechno spustily pudy a touhy po zásobení se na horší časy, že.Už jsou ve špajzu :-)
