Kokršpaněl - kolik se dožije?

Obecně platí, že čím menší plemeno (podle hmotnosti), tím déle se dožívá let. Průměrná váha anglického kokršpaněla je zhruba 14 kg, díky čemuž se řadí mezi lehčí plemena a dožívá se tak nadprůměrného věku okolo 14 let.

Kokři trpí často na problémy s ušima k čemuž napomáhá jejich charakteristická podoba (dlouhé svěšené uši). Proto taky ve stáří často špatně slyší.

Nevím, jestli je to u tohoto plemena pravidlem, ale náš kokr má chronické problémy s očima, které mu permanentně hnisají a to i přes úpravy potravy. Co mu pomáhá je pravidelné kapání do očí - umělé slzy. Hezkej den

Tchán měl kokra 16 let neviděl, neslyšel,ale čich měl pořád jak za mlada.Jak cítil něco k jídlu tak trefil hned.jinak boural do všeho po cestě.Ale jinak problémy měl až v tom pozdním věku a to byla rakovina.

Měla jsem kokršpanělku, trpěla hyperpigmentací, která je neléčitelná a kokři s ní mívají občas potíže.Když nám ve věku asi 15 let odešla, pořídili jsme si další z útulku, ale bohužel dostala rakovinu mléčné žlázy a byť jí byl nádor odoperován, umřela.Na tyto nádory mívají feny kokra také štěstí.Holt každé plemeno má své. Jitka

Tak asi mám doma výjimku... mám doma fenku Amerického kokršpaněla ve věku 17 let a už jí táhne na 18. Vidí dobře, cítí perfektně jelikož za jídlem trefí vždy no a sluch má už horší. Na zavolání nechodí a dělá, že neslyší ale šustění pytlíku s jídlem zaslechne vždy. Navíc čím je starší tím víc se člověku plantá pod nohama a chodí stále parádně i když sem tam chytá balanc. Problémy co se týče očí nebo uší neměla nikdy a už od mala chodila do lesa s námi, když jsme vyrazili na koních klidně na 3h tedy nebyl pro ni problém uběhnout i 40 km. Asi je to všechno o životosprávě. :-)

Měli jsme fenku anglického zlatého kokršpaněla. Před čtyřmi dny nám odešla, bylo jí 17 let a skoro pět měsíců. Byl to ten nejlepší pejsek a kamarád (jak to tak bývá). S její ztrátou se budu vyrovnávat ještě hodně dlouho, strávila jsem s ní více jak půlku svého života.

Během svého života neměla žádné výraznější zdravotní problémy, jako štěně byla na operaci pupeční kýly. Nejčastěji jsme k veterináři jezdili kvůli uším - ráda prolejzala vysoké trávy a křoví a občas se stalo, že se jí do ucha dostala osina, kterou jí musel doktor vyndat, poté jsme léčily zánět uší. Občas měla zánět očí - opět zase hlavně kvůli tomu, že ráda prolejzala kde co:) Jeden čas se jí ucpávaly anální žlázky, udělal se jí tam dokonce absces, ale to jsme také vyléčily. Nechaly jsme jí také kastrovat, což nevím, jestli nebyla chyba, po čase měla problém s inkontinencí (spíš v pozdějším věku), dávali jsme jí propalin nebo hormony, na čas to pak přestalo, ale byl to opakující se problém..

Dlouho byla ve velice dobré kondici, i veterinář jí vždycky chválil, že na svůj věk vypadá dobře. Ve 13-ti letech jí byl udělaný rozbor krve, kvůli té inkontinenci, aby se vyloučila jiná onemocnění (ledvin atd.), krevní rozbor měla prý jak štěňátko:) V 15-ti letech začala pokašlávat, ale nebylo zjištěno nic závažnějšího, srdce měla v pořádku.

Zhruba od 16. roku, možná o něco dříve se začala počůrávat i doma, zhoršovala se čistotnost a celkově se více projevovaly příznaky stáří - byla prakticky hluchá, zhoršoval se zrak, hubla.. Projevy stařecké demence byly bohužel čím dál horší, později nás například přestala vítat, nevrtěla ocáskem, bývala dezorientovaná, moc nás nepoznávala, ke konci asi vůbec, vyhýbala se pohlazení, přestala se projevovat - např. přestala úplně štěkat. Nejhorší to bylo s čistotností - ke konci čůrala i kálela do pelechu; byla čím dál více dezorientovaná, neustále chodila do kola - nebyla k zastavení, narážela do věcí, neměla zájem o venčení. Poslední dny měla průjmy, vyprazdňovala se doma a do pelechu. Bylo to hodně náročné a smutné, snažili jsme se jí věnovat maximální možnou péči, ale celkově to už pak začínalo být i pro ni na hranici důstojnosti (i když si nejspíše nic moc neuvědomovala). I když to bylo hrozně těžké rozhodnutí a poslední měsíce jsem kvůli ní proplakala, rozhodli jsme se nakonec jí nechat odejít. Zavolali jsme si veterináře k nám domů, i když vše probíhalo velice klidně, byl to jeden z mých nejhorších zážitků, na který musím stále myslet. Vyčítám si, že jsme "to s ní vzdali", na druhou stranu je asi dobře, že odešla takhle bezbolestně, prostě usnula a já s ní byla do poslední chvíle - hladila jí v uchu a na čupřince na hlavě, to měla nejradši.

Přinesla mi hodně radosti a troufám si tvrdit, že i já a moje rodina jí také. Byl to vybojovaný pejsek, táta nikdy psa nechtěl, ale nakonec byla i jeho miláček:) Milovala vodu, procházky, dobře se snášela s ostatními psy, měla ráda i děti - obzvlášť ty z rodiny, vždycky je přijala "do smečky" a nechala si vše líbit:) Ráda žrala - apetit jí vydržel vlastně až do konce. Nesnášela samotu a odloučení, když byla sama doma, většinou vždycky něco udělala - třeba jen symbolicky, že vytáhla pytlík z koše, někdy ale taky celý odpadkový koš rozhrabala po celém bytě:) Byla někdy pěkně tvrdohlavá a trošku hypochondr:) Nejvíc jsem milovala to její nadšené vrtění ocáskem, když nás třeba vítala nebo běhala za míčky. Bude mi moc chybět, ale snad se už má dobře. Myslím, že dalšího kokršpaněla už nebudu chtít. Asi bych se nevyhnula srovnávání. I když si nedovedu představit život bez pejska, nedovedu si ani představit, že bych si nějakého pořídila.

Můj nejlepší kamarád kokřík Athos odešel 16.7.17 v 7 hodin na mém klíně. Celých 18 let a dva měsíce prožil bez jakýchkoliv zdravotních problémů.Pomohl mi svou povahou překonat mnoho těžkých okamžiků v životě, byl to opravdu člen rodiny . V posledních dvou létech začaly problémy které popsala majitelka fenky přede mnou. Ztráta sluchu, stoupající šedý zákal.Postupně ztrácel čich a už nevyslídil potravu náhodně položenou mimo misku.

Chrup si zachoval celý život kompletní a to díky lidské zlobě několika nájemníku v domě. Anonymy typu "Ten pes stále štěká " nás přiměly vyrobit tzv antištěk, který jsme mu nasadili přes dolní čelist během jízdy výtahem ze 7 patra dlů Pro vysvětlení.Antištěk je 5 závitů kalhotové lemovky navinutých přes dlan, konce sešity. To ho zaměstnalo žvýkáním po celou cestu.Neštěkal a celé to působilo jako dentální nit v mezizubních prostorách i celoplošně. Inu, vše je k něčemu dobré.

Taky úplně ztratil sociální návyky, narážel do stěn a potřebu konal zcela náhodile. Komunikace jen dotyky a navedením do místa, Ještě jedním okem rozeznal změnu intenzity světla a využíval to.Před půl rokem měl krizi, přestal chodit, jen plaval všema čtyřma po linu. Na vycházky již nechodil, venku si lehl do trávy, čumák zabořil do země a usnul. Tak jem ho nosil jako mimino.Za poslední š měsíce jsme se stali velkospotřebiteli různých dezinfekcí a čističů. Všude byly připraveny staré osušky ky vytření jeho obojí potřeby. 

Abych to zkrátil. Někdy propadáte zoufalství, víte ž konec se neodvratně blíží. Ukončit to eutanazií jsem neměl tu sílu. a nechtěl jsem to vzdát. Poslední dny a noci byly beze spánku u obou, žalostně vyl a plakal přestal přijímat potravu i vodu.Vneděli ráno měl několik třesů jakoby mu bylo chladno, položil mi hlavu do dlaní a tiše dodýchal.

Jako by mi vyrvali srdce z těla. Ta bolest, lítost a zoufalá bezmoc se neda popsat tomu kdo to nezažil. Při úmrtí svých nejbližších příbuzných jsem neprožil tolik žalu. Jeho věrný radostný pohled, vrtění ocáskem a společné blbnutí s dětmi, ranní i noční procházky přírodou byly tak samozřejmou součástí mého života. Co bez něj budu dělat?.Nedovedu si to představit.Je mi 69 let a v legraci jsem říkal že odejdeme spolu. To nemohl ještě počkat?  Takhle mne podrazit a způsobit mi takovou bolest.

 Je to tři dny a bude dlouho trvat než se rozumově s tím vyrovnám. Srdce to brát nechce.. Už rozehrávám úvahy zda nebude možnost získat z pokreví linie některého z příbuzných. Vím že je to naivita vycházející ze situace.Ale jen to vědomí genetické příbuznost by mi stačila.Jeho sourozenci se rozprchli všude možně.   Vím že nemohu získat dvojníka, taky bych asi stále srovnával.  Bez pejska ale nechci být. Nebude to Athos ale příbuzný Athosek. Věřím že najdu.   

Prosím o prominutí, jsem toho plný a nevím co s tím, stále jen pláču. Je to na zbláznění.  

Krásně jste to napsalNaprosto chápu vaše pocity, naše zlatíčko odešlo bezmála před dvěma lety a bolí to stále moc, i když je s námi ještě druhý pejsa. Vaši lásku si pejsek zasloužil a obětovali jste moc, aby odešel spokojený. Ten věk, to je krása, kolik se dožil. Pomůže jen myslet na ty hezké chvíle. Mám už druhý rok udělaný kalendář s fotkama z našich toulek, výletů, ze zahrady a pořád to mám před očima. Tam je šťastný... Radka

My se napsled podívali do kalných oček naší bez několika dnů 16ti leté Peginky před týdnem.

Ty symptomy starých psíků jsou téměř jako přez kopírák.Pegi byla nakonec asi 4 roky úplně hluchá, nicméně reagovala na nonverbální komunikaci.

Postupný šedý zákal snižoval její zrak, ale viděla až do posledního výdechnutí.Nebyla kastrovaná a hárala jen 1x v roce, a to v zimě kdy bychom se nemohli starat o štěňátka, přestože jsme alespoň jednou moc chtěli.

Ve 13 prodělala operaci odstranění 4 nádorů mléčných žláz, kdy histologický rozbor 1 z nich potvrdil jako zhoubný.

Poslední rok v únoru prodělala mozkovou příhodu(zničeho nic spadla) a po ní občas zavrávorala.

Včas ji na veterině napíchali (myslím kortikoidy)na snížení otoku mozku, takže to nebylo tak závažné.Nevíme zda v té souvislosti, ale stávalo se, že neudržela venčení a udělala to doma, nejčastěji u, nebo ve výtahu.Přitom ale nepila více, než normálně.

Někdy to udělala když přišla rodina, nebo návštěva, nebo když odcházeli, nebo stačilo když nás viděla se oblékat (v zimě) nebo brát vodítko.Přisuzovali jsme to nervozitě a jisté formě stresu.Začali jsme tedy venčit i 5-6x denně, i pozdě večer, bohužel ráno v 5 to taky někdy neudržela.Později se přídaly i průjmy a Pegi začala ztrácet váhu, až na 10kg.

Celý život byla na granulích a posledních 6 let jsme volili variantu pro starší psy, poněvadž z dosavadních přibrala na asi 14,5kg.Jelikož byla menšího vrůstu bylo to trochu více než by měla mít.Přecijen toho pohybu už tolik neměla.Děti odešly z domu a zůstali jsme na ni s manželkou sami.Často jsme jezdívali na chalupu na valašsko, kde se vyřádila a užila si volnosti pohybu na obrovském pozemku, blízký potok, tůry,houbaření... Alespoň takto jsme se snažili ji vykompenzovat samotu v panelákovém bytě v naší nepřítomnosti.

Vlastně tam i vyrostla, protože ji dcera dostala (vymodlila si ji) za vysvědčení se samýma jedničkama.Tak celé 2 měsíce, prvních,společných prázdnin měli pro sebe...

S nástupem průjmů (posledního půl roku)jsme tedy zvolili alternativu vařeného masa, ať už krůtí, kuřecí,ryba a k tomu zelenina a rýže, nebo těstoviny.

Povedlo se nám ji vykrmit téměř na 12kg.Vlastně její zásluhou, neboť naštěstí voňavé masíčko a ryby, které milovala jí moc chutnaly.Upravila se i stolice a Pegi vypadala vitálnější.

Někdy kolem vánoc 2017 Pegi postihla další mrtvička.I přes včasnou návštěvu veteriny zůstaly následky.Nosila hlavu nakloněnou na levou stranu, více vrávorala, celé dny mezi jídlem a venčením prospala.Když se vzbudila, většinou to znamenalo rychlý přesun ven, pomocí nacvičeného rituálu.Tajně jsem se oblékl, žena mezitím nepozorovaně přivolala výtah(8. patro) a pokud se nepočůrala nebo nepokadila na chdbě, tak ve výtahu následovalo různé hlazení, drbání a odvádění pozornosti, než jsme dojeli do přízemí.Když vydržela byla chválena, hlazena a přestože neslyšela myslím že vnímala naši mimiku a rozuměla tomu.

Tak se ovšem stávalo, že se venčila i 7-8x za den.

V únoru 2018 přišla další mrtvička.Nepomohla jí ani veterina, vlastně jen trochu se zvetila pomocí dalších injekcí.Doléčení probíhalo jako i předchozí případy doma podáváním kortikoidů v prášcích.Opět následovaly průjmy.Začala nám vrtat hlavou nápadná souvislost po léčbě kortikoidy v tabletách, ale až nyní nám z veteriny potvrdili, že jsou to patrně vedlejší jejich účinky na její už tak oslabený trávicí trakt.

Dostala tedy injekci na zastavení průjmu a tablety na doléčení.

Na veterině už jsme byli známí.Někdy i 2x v týdnu.Pro náš klid udělali Pegince i sono bříška, kde bohužel ve střevech objevili nějaké útvary, pravděpodobně nádory.

S politováním nám sdělili že jejich možnosti jsou vyčerpány, a nenápadně naznačili, abychom raději než psíka trápit, uvážili možnost uspání.

V žádném případě jsme to nechtěli vzdát.Jenže Pegi už byla rozhodnuta.

Mnohokrát po té se počůrala i vykadila v bytě, bohuže ne naschvál, ale mrtvičkou už byla postižena i nervová činnost a nastoupila demence.Pegy byla dezorientovaná, stále chodila doleva.Vlevo podél zdi, nábytku jsme museli odstraňovat překážky, někdy jen stála se skloněnou hlavou i pár minut, pokud se povedlo vyvenčit, pak venku jen chodila doleva dokolečka a domů jsme ji museli donést v náručí.Při venčení ji mnohdy museli držet, padala

Bylo pár okamžiků kdy si nás i obešla a pomazlila se, vrtěla ocáskem, jenže až s odstupem času jsme vydedukovali, že asi zmobilizovala poslední síly, a chtěla se rozloučit, dokud jí to v té chvíli právě myslelo.

Poslední den ji manželka po příchodu z práce našla ve zuboženém stavu.V bytě hodně nakáleno, i v pelíšku a Pegi v tom ležela počůraná pod sebe a jen zoufale pohlédla na ženu, a bylo bohužel rozhodnuto.

Už nechtěla, ani neměla sílu žít.Když mi to manžeka volala, myslel jsem, že z práce nikdy neodejdu.Bylo to hrozné! Rozhodnout o smrti milované bytosti se kterou prožijete 16 let krásného života, a ta bytost vám tu lásku bezmezně opětuje a přidává i navíc.

Na veterinu jsme ji vezli ještě se synem, dcera čeká mimi, tak jsme jí přemluvili, ať zůstane doma s manželem.I když to byl v podstatě její pes, když se odstěhovala k manželovi, nemohla si Pegi vzít, neboť manžel má v domku 8smi letou fenu NO.

Postup eutanázie jsem měl nastudovaný již nějaký čas, kdy už bylo jasné, že Peginčina svíčka dohořívá.Dost jsem četl i různá fóra s informacemi o odchodu našich miláčků.Mimo jiné tam moudří pozůstalí uváděli, že vlastně našemu miláčkovi poskytujeme tu nejvyšší možnou službu, kdy on se trápí a my mu toto trápení pomůžeme ukončit.

Tato myšlenka mě podržela i v minutě nejkritičtější, kdy jsem se synem a manželkou společně přidržovali Peginku na vyšetřovacím stole, než jí doktorka na veterině vpichla uspávací injekci a po té co nám Peginka naposled olízla ruce než usnula a následně dostala ukončovací injekci.

Odvezli jsme si Pegi na chalupu, kde to tak milovala, a pohřbili na zahradu kde odpočívají i ostatní, drobná zvířátka, s kterými se děti za svůj život postupně rozloučily.

Loučení bylo moc, moc těžké.Ještě teď máme oči plné slz a v srdci velkou ránu, která se bude hojit velmi dlouho.

Byl to nejčernější PÁTEK 13.4.2018 pro nás všechny.Pegi i zarmoucené pozůstalé!

Jen krásné vzpomínky zůstanou.

Pánovi, který píše, že mu psík skonal stářím v jeho náručí, nelze než závidět.

Nemusel rozhodnout o životě, či smrti svého tolik milovaného, věrného přítele...

I když truchlit bude stejně jako my ostatní.