Okurkové rozjímání

Zavařený močák, je zavařená rychlokvaška. Existuje na to recept.

Okurky se nechají vykvasit dva až tři týdny ve velké nádobě s kořením, listím... Pak se lák opatrně sleje, aby se nezvířil kal. Okurky se vyjmou, omyjí dají do sklenic a zalejí tím lákem /může se zředit vodou, okyselit atd./. No a pak se sterilizují.

Osobně nemám nějakou intenzivní rozkoš z nakládání zelí a okurek. Dělám to, že se k tomu doutím proto, že a) na to mám zatím sílu, b) mi to chutná - hlavně zelí se nedá srovnat s průmyslem, c) nedělám jen okurky, ale i čalamády a feferonky a fazolky, d) mám to z domácích surovin, e) je to bezesporu úspora nákladů. Až to nepůjde, nebudu to dělat, tradice netradice.

Cítím to v podstatě stejně jako PP. Možná až na ten poslední bod:
e) je to bezesporu úspora nákladů. To si nejsem u všeho tak úplně jistý, zejména připustím-li,  že čas jsou taky nějaké peníze.
 Ale pěstování zeleniny je jakási tradice po rodičích, kterým pomohla překonat válku a později nabídku prodejen národního podniku OZ. Navíc je to spojené s pohybem na čerstvém vzduchu. A pak by mi bylo líto vyhodit to, co se urodilo a hned nespotřebovalo.  Mimoto zeleninové záhony jsou jediné místo v zahradě, kde pod vedlestojícími ovocnými stromy je jažtakž kultivovaná půda.

Na ten "ztracený" čas nahlížím já trochu jinak. Je to můj čas, tedy s ním mohu naložit podle svého, ale nemohu - nemám komu - jej naúčtovat. Je tedy jedno, trávím-li jej válením se u televize, psaním do diskuse, kutěním v dílně, nebo zavařováním okurek. Vlastní volný čas má tu jedinou cenu, že je volný. A ta je nevyčíslitelná. Pokud jde o náklady na teplo, mám prakticky zdarma zdroj dřeva a dělám to na obyčejném sporáku, tedy 0. Argument typu "kdybych šel místo toho vykládat vagony, můžu si ty okurky koupit" v tomto případě neberu.

Tomu rozumím. Myslel jsem to obecněji. To co se dřív provádělo výhradně proto, že daná potravina jinak nebyla nebo byla drahá či nekvalitní, už dnes neplatí do puntíku.
     Nevyčíslitelná cena volného času je boží pravda. Když však dozraje rybíz, přeroste tráva, sklidí se okurky, je třeba zalévat, posbírat švestky,  vylisovat jablka, pak se úplná svoboda mého volného času trochu relativizuje. A tehdy někdy hledám motivaci, že to, co dělám, skutečně dělat chci. Zatím, naštěstí, úspěšně.

Já už mám někdy pocit, že už žádná motivace u mne není, a že všechno dělám v takové nějaké křeči a v setrvačnosti. Uhyne stromek, tak tam nemůže zůstat prázdné místo, je volný záhon tak tam musím něco vysadit.  Proto jsem se loni rozhodl, že bych měl něco dělat pořádně a proto u mne padla volba na rajčata a beru to od podlahy. Nejkrásnějším obdobím pěstování rajčat je pro mne prosinec když kupuji semena a plánuji. Poněkud méně mě baví předpěstování sazenic, potom výsadba a pěstování, v momentě kdy se dostaví úspěch nebo i neúspěch - sklizeň tak už mě to moc nebaví a přemýšlím o příštím roce.  

Přeji všem aby našli svou motivaci.

                    Mr Big

To je ovšem jev naprosto normální. Když na jaře zahrada raší, nedočkavě vyhlížíme každý lístek. Štěpování, stříhání, krásná práce, všechno kvete. Pak náš zápal trochu ochládá a když se sklízí, přebírá, uskladňuje, moštuje, je to už spíš otrava. Oddechnem si, když to všechno skončí a těšíme se, že koncem roku se řežou rouby peckovin.
   Letos ke mně byl rok nebývale štědrý. Nechal mi vychutnat všechny radosti - průklest, řez, pohnojení, roubování, postřiky na plilatku a úžeh i radost z báječného odkvetení. Pak přišel milosrdný mráz 18.5. a tak už se skoro 3 měsíce těším na konec roku, kdy se řežou rouby...

Ono je normální, že to nasazení je v jakési sinusovce. Snad to ani jinak být nemůže. U mne je hlavní problém v tom, že přestávám stíhat - a to je velá potíž. Dost k tomu přispívá (snad se nevymlouvám) ráz počasí posledních let. U nás letos od jara nebyl prakticky jeden celý týden, kdy by nepršelo. Co v tomto počasí vyvádí pěťoury, slimáci a ostatní plevelná žoužel je k nevíře. V "normálním roce stačí projet záhon plecím očkem a je na čas klid. Takto to odpoledne projedu, horko jako v peci, večer přijde buřina, zaleje to a připlácne znovu do země a plevely ani neví, že se něco dělo. Tráva roste jako pitomá a místo toho, aby v srpnu trávník zprahnul a trochu se utlumil, musím sekat každý týden. Motivaci mám, ale síly, nebo spíše tah motorů slábne.

Když jsem o tom co jsem napsal přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že hlavním problémem asi bude to, že jsem ztratil valnou část odbytu na to co moje zahrada vyprodukuje.

           Mr Big