Od narození dcery jsem každý rok ukládal 2lt skleněný demižonek (pokud se pálilo). Demižonek jsem zazátkoval a zátku zalil (vždy) pečetním voskem. Uložil nastojato ve viném sklípku. Nedávno jsem dal zeťákovi to druhé nejdražší, co mám, první byla dcera a druhá ta třicetiletá slivovice. Nedal mně okoštovat! Ale možná ji ještě nenačal. Pořád čekám.
Jinak zkušenost: když jsem v dobách zlých načal archiv, kromě toho prvního demižonklu, měl jsem pocit, že slivovice je chuťově naprosto stejná, jako když jsem ji ukládal. Možná je to subjektivní pocit. V žádném případě vám stářím ve skle nezežloutne! Na jakési pohřební oslavě jsem pil desetiletou slivovici, paráda, byla to voda, nic jsem necítil, ale pak to začalo hřát a hřálo až běda. Bohužel jsem se nezeptal na způsob uskladnění.
Nemyslím si, že zakopávat slivovici do země, jí nějak pomůže. A navíc, pamatovat si, kde je. Kdysi jsem hrál ochotnické divadlo a v jednom kuse byla od pana Jílka řeč: pamatovali si kolik kroků od čeho, ale když hledali, nenašli. Protože délka kroků se věkem změnila! Ivo