Lewisie a její původ
Spolu s plamenkami (Phlox) a dračíky (Penstemon) patří lewisie bezesporu mezi nejznámější severoamerické skalničky. Rod Lewisia (Portulacaceae) byl pojmenován podle amerického vojáka a cestovatele Meriwethera Lewise, který se na přelomu 18. a 19. století účastnil několika přírodovědných expedic v Severní Americe. Na české a moravské skalky začínaly lewisíe více pronikat v 70. a především v 80. letech minulého století a poměrně dlouho dobu byly považovány za velmi obtížně pěstovatelné rostliny.
Důvodem, proč počátky jejich pěstování nebyly zcela jednoduché, je zejména snadné zahnívání kořenového systému a báze stonků na nevhodném stanovišti. Vyšší nároky na stanoviště a péči vyžaduje samozřejmě i v současnosti, nicméně více pěstitelských zkušeností, intenzivní šlechtění některých druhů a rovněž uvedení několika mezidruhových kříženců pěstování na skalkách značně usnadnilo.
Pěstování v současnosti
Současná Flora Severní Ameriky popisuje 16 druhů a několik poddruhů lewísií. V přírodě tvoří obvykle menší izolované populace vyskytující se na kamenitých či štěrkovitých místech a spárách mezi kameny na horských svazích či na stěnách kaňonů a hor. V každém případě na stanovištích velmi propustných, kde nedochází ke stagnaci vody. Stavba jejich těla je mimořádně dobře přizpůsobena extrémním místům, kde musí několik měsíců během roku odolávat značnému nedostatku vody. Kořeny jsou proto dužnaté, kůlovité, popř. jen sporadicky větvené.
Rovněž listy jsou dužnaté a představují v období sucha důležitou zásobárnu vody. Některé druhy mají stálezelené listové růžice (např. L. cotyledon), jiné v měsících s nedostatkem vody ztrácejí listy a zatahují (např. L. rediviva). Na zahradě vyžadují slunná stanoviště a nezbytnou podmínkou úspěšného pěstování je perfektní drenáž. Nesnášejí stagnující vodu. Nezbytné je tedy otevřené stanoviště na plném slunci nejlépe s jižní či JZ expozicí. L. cotyledon toleruje i mírný přístin. Jde o rostliny značně choulostivé na přílišnou vlhkost půdy, zejména v zimním období a v době vegetačního klidu (to platí zvláště o zatahujících druzích).
Lewísie nakvétají koncem jara (obvykle koncem dubna a v květnu) a pokud se jim daří, vytvoří nádherná květenství v barvách od bílé přes světle růžovou, purpurovou, žlutou, až po tmavě žlutooranžovou a oranžovou (zej- ména u druhu L. cotyledon).
Výsadba na stanovišti
Ideální pro výsadbu je štěrkovitý, převážně minerální substrát jen s malým podílem humusu (např. ornice a kompostu). Lewisie se často prodávají jako nádherně nakvetlé rostliny, pěstované v téměř čistém rašelinovém substrátu s přídavkem pomalu působících hnojiv. Takto sice rostliny v kontejnerech velmi dobře a rychle narostou, ale pro trvalou výsadbu do skalky není tento substrát vhodný. Velmi dobře totiž poutá vodu a kořenový systém by snadno zahníval. Pokud si tedy takovou rostlinu zakoupíte, je určitě lepší rašelinový substrát z kořenů odstranit (opatrně, aby nedošlo k poškození kořenů) a rostlinu vysadit pouze do štěrkovitého substrátu. Rostlinám rovněž prospívá, pokud jsou vysazeny mírně šikmo (např. ve spáře mezi kameny) a je tak zajištěn spolehlivý odtok vody od kořenového krčku. Velmi vhodným stanovištěm je suťoviště. Nelze opomenout ani skalničkový skleník, který umožňuje pěstovat většinu druhů choulostivých na nadbytek vláhy.
Choroby a škůdci
Chorobami ani škůdci lewisie nijak výrazně netrpí. Největší problémy obvykle působí nevhodně zvolené stanoviště a substrát, kdy nadbytek vody vede ke žloutnutí listů a listovým skvrnitostem. Spodní listy listových růžic pak začínají jakoby ,,vadnout“, což může nezkušené pěstitele vést k tomu, je začít zalévat ještě víc. To pak bývá ten pověstný ,,poslední hřebík“. Lepší je naopak rostliny vyjmout a přemnožit.
Množení
Lewisie množíme zejména výsevem semen v zimě a v předjaří. Není na škodu, když výsevy projdou několika týdny nižších teplot. Možné je např. zasypat výsevy sněhem. Podobně jako pro pěstování i pro výsevy je potřeba velmi propustný substrát. Ideální je směs velmi drobného štěrku a písku. Lze přidat i malé množství organického výsevního substrátu používaného třeba pro letničky nebo trvalky. Výsevní substrát udržujeme mírně vlhký.
Možné je i vegetativní množení. Zejména u starších rostlin, kde je již více listových růžic, Ize tyto opatrně ostrým nožem odřezat a nechat zakořenit ve velmi mírně vlhkém, hrubším písku v přistíněné množárně (pařeništi nebo skleníku). Tento způsob lze použít i tehdy, pokud se zdá, že nějaká rostlina začne odumírat. Její včasné vyjmutí z půdy, odstranění zahnívajících části kořenů (což bývá nejčastější důvod odumírání na stanovišti) a zakořenění listové růžice z části kořene, se dá rostlina obvykle zachránit.
Sortiment se dělí na druhy stálezelené a druhy, které v době vegetačního klidu zatahují. V nabídce trvalkových školek a pěstitelů skalniček jednoznačně dominuje stálezelený druh
Druhy Lewisie
L. cotyledon, který nabízí pestrou směs zářivých barev květů. V posledních letech se častěji objevují i odrůdy L. longipetala (resp. hybridy L. longipetala a L. cotyledon). Jde zejména o odrůdy LITTLE PEACH (světle žlutooranžová), LITTLE MANGO (sytě oranžovožlutá) a LITTLE PLUM (purpurovorůžová). Jejich výhodou je kromě atraktivního kvetení také o něco lepší odolnost vůči půdní vlhkosti. Jednou z nejkrásnějších stálezelených lewísií je L. tweedyi s dvoubarevnými, žlutavě růžovými květy. Spíše sbírkový význam má pak L. columbiana s menšími bílými květy s růžovou žilnatinou.
Druhy se zatahujícími listy (L. rediviva, L. glandulosa, L. nevadensis, L. pygmaea) se v nabídkách objevují méně a snáze se získají na specializovaných výstavách skalniček nebo ve výměnách semen v klubech skalničkářů. Nejatraktivnějším druhem této skupiny je jistě L. rediviva, která nakvétá velkými, zářivými květy v odstínech růžové barvy obvykle během května. Po odkvětu, počátkem léta rychle zatahuje a má vegetační klid, kdy je velmi choulostivá na půdní vláhu.
Rostliny vhodné pro kombinaci s lewisiemi musí mít velmi podobné nároky na stanoviště. Mohou to být např. mrazuvzdorné polopouštní sukulenty (např. některé severoamerické opuncie i jiné kaktusy), jejichž obliba velmi vzrůstá. Vhodné jsou také běžnější suchovzdorné dračíky jako je Penstemon davidsonii, P. newberryi nebo P. pinifolius. Velmi dobře lze použít i evropské sukulenty, jako jsou netřesky a některé rozchodníky.
Zaujal vás tento článek a chcete se o těchto skalničkách dozvědět více? Navštivte naše fórum nebo se podívejte na jiné druhy květiny.
